neděle 22. září 2019 14:06
Registrace    

Restaurátor uměleckých památek nesmí ošidit dílo, lhát veřejnosti ani sám sobě

Být dobrým v jakémkoliv oboru lidské činnosti znamená nikdy se nespokojit s tím, co již znám a umím, ale neustále objevovat a hledat to, co ještě neznám. Tato svatá pravda se v roce 1968 stala doslova zákonem pro dnes devětašedesátiletého pana Jaroslava Bendu z Pelhřimova, který se svojí pílí a snahou získávat stále nové poznatky postupně vypracoval z vyučeného malíře – natěrače až na uznávaného restaurátora uměleckých děl s licencí Ministerstva kultury ČR.

Díky skutečnému zájmu o obor…

Pan Jaroslav Benda, narozený v roce 1949 v obci Sázava na Pelhřimovsku, od svých čtyř let po tragické smrti otce vyrůstal jen s matkou a starším bratrem a přestože již v dětství snil o tom stát se malířem či sochařem, se ve snaze matce finančně ulehčit vyučil v letech 1963–1966 v oboru malíř – natěrač.

„Vyrůstal jsem pod vrchem Křemešník s poutním kostelem Nejsvětější Trojice, kam jsem často jako kluk chodil, díval se na oltář, výmalby, sochy a snil o tom, že tohle bych chtěl jednou dělat. Po skončení základní školy mně však maminka řekla, že když už bohužel nemohu malovat na papír, tak budu alespoň malovat na zdi. Dnes vím, že byla velice moudrá, neboť v učení jsem získal cenné řemeslné základy, z kterých těžím dodnes, jelikož restaurátorství je z více jak 90 % o řemesle a až teprve ten zbytek je o umění,“ říká devětašedesátiletý restaurátorský mistr, který posléze od ledna 1968 nastoupil do zaměstnání v tehdejším Jihočeském podniku pro údržbu památek Tábor, ve středisku Pelhřimov. Zde se mu díky dennímu styku s uměleckými památkami a především jeho zájmu o obor postupně začaly otevírat další obzory a v roce 1973, po absolvovaném ročním dálkovém studiu na Školském ústavu umělecké výroby v Praze, úspěšně složil závěrečnou zkoušku v oboru umělecký pozlacovač. Rok nato pak absolvoval roční studium v Moravském muzeu v Brně, kde získal osvědčení konzervátora muzejních sbírek.

…předním odborníkem na polychromii a zlacení

„V pelhřimovském středisku památek se mně poštěstilo pracovat se starými zkušenými mistry, kteří, když viděli, že mám o práci opravdu zájem, mně prozradili (někdy rádi, jindy spíše náhodou) různá tajemství svých řemesel. Díky rozmanitosti zakázek jsem tak měl možnost seznámit se nejen s nejrůznějšími technikami svého oboru, ale i příležitost postupně zvládnout také problematiku malířskou, štukatérskou a řezbářskou,“ vzpomíná Jaroslav Benda na své restaurátorské začátky s tím, že týmová práce ho naučila nejen ctít profesionalitu každého oboru, ale i zodpovědnosti vůči restaurátorské práci. A to v tom smyslu, že konečná povrchová úprava (polychromie nebo zlacení) musela být organickou součástí celého restaurátorského zásahu, ať již truhlářského, řezbářského nebo kamenického. Přes pochopení práce svých kolegů se také naučil ctít a chápat záměry tvůrců děl nejrůznějších období. Nejen množství církevních a světských památek, které spolu s kolegy restauroval, ale především na nich odvedená práce proto J. Bendu v roce 1983 přivedly před zkušební komisi, která mu udělila titul Mistr umělecké řemeslné práce s restaurátorskou specializací pozlacovačství, polychromie, štaférství a řezba.

Býti zaměstnancem mu svazovalo ruce…

K prestižním zakázkám mistra Bendy, na kterých se podílel ještě coby zaměstnanec pelhřimovského střediska údržby památek, patří mezi jinými především barokní oltář s ostatky sv. Prokopa v kostele Všech svatých na Pražském hradě, zhotovený v roce 1739 řezbářem Františkem Ignácem Weissem. „Při restaurování oltáře v letech 1987–1988 jsme jej rozebrali a jeho podrobný průzkum ukázal, že byl v minulosti několikrát opravován, a to ne vždy nejlepším způsobem. Po odborném posouzení jsme proto odstranili všechny nevhodné pozdější doplňky a zásahy. V případě barokního zlacení a polychromie jsem se já osobně pak snažil zúročit své léty nabyté znalosti a zkušenosti při používání dobových technologií a materiálů tak, jako to dělám dodnes, tedy v maximální míře zachovat původní povrchové úpravy,“ doplňuje restaurátorský mistr s tím, že při takto prováděné práci se začal stále víc potýkat s problémy spojenými s podnikovými normami a časově omezenou pracovní dobou, které byly v rozporu s potřebami restaurovaného díla.

Nicméně restaurátorské práce na výše zmíněné zakázce otevřely J. Bendovi v roce 1989 cestu do Českého fondu výtvarných umělců, což mu na základě licence Ministerstva kultury ČR na restaurátorské práce umožňovalo pracovat tzv. na volné noze. Této možnosti se rozhodl využít koncem listopadu 1989, kdy podal v zaměstnání výpověď, ale v rámci dobrých vztahů ještě pomohl v roce 1990 svému mateřskému podniku dokončit zakázku na svém dosud nejstarším restaurovaném díle – gotickém pastoforiu (kovová zlacená věžovitá schránka na svátost oltářní) vytvořeném v letech 1373–1375 v parléřovské huti pro kapli sv. Václava v pražské katedrále sv. Víta.

…ale na bývalé kolegy z památek nezapomněl

Pro svatovítskou katedrálu pak J. Benda v letech 1990–1992 vytvořil i svoji první samostatnou zakázku spojenou s restaurováním neogotického oltáře v kapli Panny Marie. Po jejím dokončení se věnoval restaurování a zlacení barokních regálů v Teologickém sále knihovny Kláštera premonstrátů na Strahově, kde kromě samotné povrchové úpravy (zlacení a polychromie) prováděl i opravu poškozených řezeb nebo vytvářel řezby nové. Pak přišly na řadu např. rekonstrukce dvou barokních a rokokových saní ze zámku Hluboká nad Vltavou a další zakázky, které v prvních letech své samostatné výdělečné činnosti realizoval v dílně na rodné chalupě v Sázavě. Některé s nimi spojené práce (např. demontáže oltářů či jiných objemnějších děl, nezbytné opravy jejich dřevěné architektury respektive korpusu nebo opětovnou montáž) prováděl za pomoci truhlářů z místa či okolí restaurovaného díla.

Od roku 1999 svoji restaurátorskou činnost postupně přestěhoval (vyjma skladu velkorozměrných architektur) do dvoupodlažního ateliéru v Pelhřimově, který vybudoval přestavbou a dostavbou jednoho ze starých domů v blízkosti centra. Zde má k dispozici kromě několika samostatných pracovišť (řezbářské, malířské, pracoviště povrchové úpravy, restaurování obrazů apod.) a menších skladovacích a výstavních prostor, také pro něj nezbytný archiv restaurátorských zpráv. Jejich obsahem je vedle základních historických informací o díle také podrobný popis a fotografie stavu díla před, v průběhu a po restaurování včetně všech použitých technik a materiálů. Objekt ateliéru je navíc osazen okny s bezpečnostními skly a mřížemi a opatřen zabezpečovacím zařízením s výstupem na centrální pult státní policie, čímž restaurovaným předmětům s mnohdy vysokou historickou hodnotou zajišťuje nezbytnou ochranu před zcizením. Od téhož roku (1999) začal J. Benda při svých zakázkách opětovně spolupracovat s několika bývalými kolegy ze střediska památek v Pelhřimově, které v té době ukončovalo činnost. Jejich společným dílem byl např. v letech 2002–2006 restaurovaný 13 m vysoký raně barokní hlavní oltář ve farním kostele sv. Bartoloměje v Pelhřimově.

Nikdy ne nastojato a vždy postaru

„Restaurátorská profese zahrnuje řezbu, malbu, polychromii, setkáte se při ní se štukem, s povrchovou úpravou na různých podkladech – kov, dřevo, kámen. Nicméně u většiny mých prací (oltáře, kazatelny a jiné památky) je podkladem dřevo,“ sdělil mně Jaroslav Benda ve svém ateliéru s tím, že veškeré památky s dřevěnou architekturou proto zásadně nejsou restaurovány tzv. nastojato přímo v kostele, ale (po důkladném zadokumentování díla a jeho demontáži) v ate­liéru a v případě architektur v dílnách jeho truhlářských kolegů.

„Restaurovat oltáře nastojato je velice špatné, jelikož dřevo (většinou smrkové nebo borové, u řezeb lípové), které je v kontaktu s podlahou a zdivem, je zpravidla napadeno houbou, plísní, hnilobou atd. Tyto poškozené části je nutné vyměnit, případně vyspravit, vzniklé spáry vyšpánovat (zaplnit) a vše jako celek zpevnit,“ vysvětluje J. Benda a dodává, že narušené dřevo, které lze v závislosti na rozsahu poškození zachovat, je nutné ošetřit proti dřevokazným škůdcům fungicidním přípravkem (formou injektáže, nátěru či máčení), případně odvést a nechat ozářit na specializovaném pracovišti. Poté je třeba provést tzv. petrifikaci (zkamenění dřeva) pomocí buď přírodních pryskyřic (kalafuna, damara) nebo umělou pryskyřicí. „Proti škůdcům je nutné z preventivních důvodů ošetřit i všechny nové dřevěné prvky včetně řezeb,“ upřesňuje restaurátor s tím, že vlastní povrchová úprava polychromií a zlacením pak začíná bandážováním neboli obalením dřeva vláknem lepeným kostním klihem. Poté následuje nanesení křídových vrstev a polymentů, což jsou speciální hlinky míchané s vaječným bílkem, na které se v konečné fázi zlacení nalepují plátky zlata. A to aktivací lepivosti bílku potřením polymentové vrstvy směsí vody a lihu. Nanesené zlato se pak dle potřeby díla buď leští (achátem) do vysokého lesku, nebo se ponechává v matu.

„Při polychromii je pro restaurátora nejdůležitější restaurované dílo detailně prozkoumat a stanovit přesný postup obnovy. A to takový, aby svým zásahem památku neznehodnotil, ale snažil se využít všech zachovalých fragmentů polychromie a ty pak doplnil citlivou, zcelující a napodobivou retuší včetně zlacení povrchu tak, aby novější zákroky s dokonalým fragmentem původního uměleckého díla vytvářely pohledově harmonický celek,“ zkonstatoval závěrem mistr Benda s tím, že u většiny památek je nutné uplatnit více technologických postupů, jako např. gravírování (přenesení motivů do leštěné plochy), bombírování, zestařování, imitace různých technologií (např. imitace mramoru na dřevě) apod.

Autor: Ing. František Novák
Kontakt: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Foto: autor a archiv Jaroslava Bendy

 

Odborný časopis na podporu dřevařské a nábytkářské výroby.

Zásady zpracování osobních údajů

Newsletter

Přihlaste se pro příjem newsletteru. Nezmeškáte tak žádné aktuální novinky.

Rozesíláme pouze důležité informace. Nespamujeme!